Moje seznámení s koučinkem

Někteří z vás jste už možná zažili, ostatní teprve čeká. V tomhle článku se můžete dočíst, jaké bylo to moje. V dalším vám prozradím, jak může vypadat to vaše se mnou.

Většina lidí z mého okolí měla za to, že můj život je naprosto v pořádku. Většina z nich ho považovala za úspěšný a štastný. A jak jsem se později dozvěděla, dokonce mi i záviděli tu údajnou lehkost s jakou jsem překonávala všechny výzvy, tlak a stress. I já jsem často měla ten pocit. Jenže... Nic netrvá věčně.

Věci se hromadí, balí se na sebe a pak přijde ta pověstná "poslední kapka." Všechno to bouchne a nikdo neví proč. Tohle se mi NAŠTĚSTÍ nestalo. Jsem na sebe docela pyšná, že když jsem začala pociťovat první signály, začala jsem přemýšlet, jak to řešit. Pravda - to přemýšlení netrvalo zrovna krátkou dobu. Možná i rok.. Začal se objevovat pocit nespokojenosti, čím dál tím větší únavy, najednou jsem nevěděla, proč některé věci vlastně dělám.

Nejsilnější nespokojenost se projevovala v práci. Vize, s kterou jsem šla do mé současné role, se neustále vzdalovala a čím dál tím bylo jasnější, že ji v nastaveném prostředí realizovat nedokážu. Pořád jsem ale byla schopná najít si kompenzující aktivity, věci, které jsem mohla zlepšit, posunout. Lidi, kterým to pomohlo a se kterými se mi dobře spolupracovalo. To byly momenty, které mě nabíjely a vylepšovaly moji energetickou bilanci. Jenže  pak tam bylo spoustu jiných momentů, které mě srážely dolů. Způsob komunikace respektive nekomunikace, atmosféra nedůvěry, boje o vliv. Poslední dobou to bylo opravdu jako na houpačce nebo na rozbouřeném moři. Nahoru dolu, nahoru dolu. A tohle se klidně vystřídalo i několikrát během jednoho dne.

Nechtělo se mi ráno vstávat. Netěšila jsem se do práce. Životopis jsem měla napsaný už pár měsíců. Sem tam jsem ho někam poslala, ale nic vážného, zajímavého se zatím neobjevilo. Pořád jsem si říkala: "Dělám pro tuhle společnost už skoro 20 let. To je kus života. Mám ještě bojovat a zkusit změnit, to co mě štve? Jenže jak, když mi na to energie nezbývá?"

Po jednom takovém meetingu, kdy jsem byla opravdu nevybíravým způsobem osočená, za dodání něčeho, co ode mě bylo požadováno a několikrát předtím naopak oceněno, jsem si řekla: "A dost, musím to začít řešit! A když to sama nezvládnu, tak si musím najmout nějakou pomoc." Už před tím jsem o kouči několikrát přemýšlela, ale k akci mě donutil až ten neuvěřitelně ponižující pocit, s kterým jsem tenkrát bojovala. "Tohle přece nemusím snášet!!!!"

A tak jsem to slovo zadala do Google. A pak se postupně začali dít věci. Nejdřív tak zlehka, pomaloučku. Po pár týdnech to ale začala být PĚKNÁ JÍZDA

Ozval se mi  Šimon. Nabídl mi, že si můžeme domluvit 30 minutový call, kde se můžeme pobavit o možnostech koučinku (přemýšlím jestli tohle slovo psát česky nebo anglicky, ale asi zůstanu u té češtiny, anglicky to sice vypadá lépe samo o sobě, ale v českém textu to vypadá dost blbě). Hlas měl sympatický, tak jsem si řekla: "Proč ne."

Asi nebudu zabíhat do podrobností, jak vypadalo prvních pár koučovacích hodin. Začátek je celkem fajn. Dozvíte se "Proč Život jako Hra", seznámíte se s terminologií - hráč, kouč, vítězství, o principu trojité hry - Výsledky, Mistrovství, Radost, případně o dalších metodách, které by vám mohli pomoci. A hlavně to nejdůležitější - výsledek je jen a jen na VÁS. Jste to VY, kdo rozhoduje o tom, jestli a jak tu hru budete hrát a jestli tím pádem dosáhnete toho "Vítězství."

Pak ale začíná jít trochu do tuhého. "Tak jaké je to tvoje vítězství?" "Zkus mi tom říci trochu více?" "Aha, to je zajímavé? Mohla bys to ještě trochu rozvést?" "Proč?" Zvlášt pro člověka jako já, který není úplně zvyklý svoje pocity vyjadřovat nahlas a formulovat svoje myšlenky v téhle oblasti, se cítí dost nejistě. Nicméně, snažila jsem se k tomu přistoupit upřímně a lezly ze mě takové věci jako: "Chci zpomalit životní tempo" " Chtěla bych aby mě práce zase začala bavit" "Chtěla bych mít čas na svůj osobní rozvoj a rozšířit si obzory" " Chtěla bych mít víc inspirativních lidí ve svém životě". Teda lezly. Jako z chlupaté deky mi přišlo. A taky mi to přišlo takové obyčejné. Dá se tohle nazvat životním snem?

Měla jsem tušení, že dá. Není to tak, že bych o tom nikdy nepřemýšlela. To určitě přemýšlela. Nikdy ale ne tak do hloubky. Dosud jsem brala život tak, jak přicházel. Překonala jsem v něm už i hodně výzev, vždycky jsem do nich šla s odvahou, selským rozumen, schopností se rozhodnout udělat v danou chvíli co bylo třeba a snažící se přesvědčit samu sebe, že to bylo to správné. Pochybnosti jsem překonávala novou činností a novou výzvou. Drobný háček tady ale byl - fungovalo mi to jen v prostředí, kde jsem si věřila a byla jistá. A to zdaleka nebyly všechny oblasti mého života. To se postupně začalo v následujících týdnech projevovat. Ale pěkně popořádku.

V tom prvním období jsem se zaměřila hlavně na to zjistit, co vlastně chci (to moc nešlo) a jak vyřešit tu situaci v práci (to šlo rychle) . Celkem brzo totiž vyšlo najevo, že mám sen vyzkoušet něco jiného, nového. Ale co? Znamená to zůstat ve stejném oboru v jiné firmě? A mám sílu ještě na korporaci a nebo chci zkusit něco menšího? A nebo úplně něco jiného? Zvládla bych vlastní podnikání? Mám nějaký nápad? A dám to? Kdo mi s tím pomůže?

Po vánocích mi už bylo celkem jasné, že z práce musím odejít. Výzvou tedy bylo na to najít odvahu (strach z nejistoty a ztráty některých blízkých kolegů) a správné načasování. Odvahu mi dodaly první sdílení  a pak intuice nebo šestý smysl, nebo jak to chcete nazvat, protože jakmile jsem to udělala, věci se začaly dávat do pohybu.